Za kulturou

Někdy v lednu jsem se bavila se sousedkou, která má stejně starého syna jako je Julinka a ta mi vyprávěla, že s ním byla v Rudolfinu na koncertu vážné hudby pro děti a jak úžasné to bylo. Upřímně, moc se mi to nezdálo...

Vážnou hudbu mám ráda a měla jsem ji ráda už jako malá, ale ke koncertům vážné hudby jsem měla vždycky vztah zhruba stejný jako k návštěvám zámků (o tom jsem se tu už, myslím, zmiňovala dříve). Přes veškerou dobrou vůli a odhodlání si to užít, jsem po 5 minutách šílela nudou a po 10 minutách mě chytal amok. Ano, vážnou hudbu mám ráda, ale jako kulisu k nějaké činnosti. Sedět někde nehybně 2 hodiny a jen poslouchat, z toho bych šílela bez ohledu na to, jaká hudba by to doprovázela. A jasně, chápu, že jsou i jiné nátury než já a že jsou lidé, kteří si koncerty vážné hudby opravdu užívají, ale pětileté děti?? Které pětileté dítě vydrží hodinu sedět a poslouchat hudbu? A které si to užívá??? Na druhou stranu, snažím se vést děti ke kultuře a sousedčin syn je ještě neposednější než Julinka (kulantně řečeno - hyperaktivní by bylo trefnější, ale to zase zní jako diagnóza a to není ani jeden z nich) , takže jsem se nechala přesvědčit, že je to opravdu uděláno tak, aby to děti bavilo. A koupila lístky pro mě a Julinku na nejbližší koncert. Také jsem na ten den rezervovala místo v restauraci, ať si uděláme pořádnou hogo fogo dámskou jízdu (a spravíme si chuť, kdyby byl ten koncert děs :-D).
Nebudu vás napínat, děs to nebyl - naopak, neměla jsem co vytknout. Julinka byla natěšená už od chvíle, kdy jsem jí řekla, že na koncert půjdeme (není třeba znechucovat dítě předem obavami, že to možná zas tak super nebude) a hned po příchodu k jejímu nadšení přispěly uvaděčky, které rozdávaly brčka (jak málo stačí k dětské radosti). Později jsem ovšem musela její pozornost odpoutat od brčka (sebrat jí ho) a přesměrovat ji k pódiu. Tam nastoupil orchestr v plné síle a 2 „skřítci“ - Lupi a Šíma, kteří celý koncert provázeli.

                                             

Tématem koncertu bylo Hudba a cizina. Skřítci skladby uváděli povídáním o zemi, ze které skladatel byl a o skladateli samotném, tancovali a jinak vzbuzovali zájem dětí. Nebudu tvrdit, že z toho byla Julinka naprosto unešená – být to na ní, odešla by po 10 minutách - „OK, viděla jsem, hezký, jdu“. Jelikož to na ní nebylo, vydržely jsme celou hodinu, kterou koncert trval. A užily jsme si to – jen to nebylo o tom, že bych seděla a koukala, co se děje na pódiu, ale soustředila se na udržování Julinčiny pozornosti – a toho, aby ji to bavilo. A mimochodem, fajn to bylo i proto, že nikdo nečekal, že děti budou tu hodinu sedět a koukat. Naopak byly povzbuzovány v tom, aby tleskaly do rytmu, tancovaly a – tady se dostáváme k tomu, proč uvaděčky rozdávaly brčka – dirigovaly a předváděly, jak se hraje na dechové nástroje. A hodina, kterou koncert trval, byla tak akorát. 

Po skončení jsme šly do restaurace Bruxx. Rezervovala jsem ji proto, že se specializují na mušle, které Julinka miluje a já chtěla ochutnat, jak mají chutnat. Já je totiž poprvé jedla zároveň s Julinkou, kdy jsem je sama uvařila. A zatímco Julinka se bez předsudků cpala jako nezavřená, já měla trochu pochyby, jestli to chutná tak, jak má a jestli nás obě netrávím. V Bruxx jsem si mušle užila bez pochyb – a od té doby si naplno užívám i ty home made :-) Julinka si kromě mušlí užívala i úžasný dětský koutek, díky kterému jsem si já mohla naplno užít kávu. A skleničku vína. A především to, co jsem na koncertě (a nejen na něm) nemohla – klid a čas pro sebe. A užívala jsem si i pocit luxusu po skrblení s rodičákem.




Domů jsem dorazila nadšená a okamžitě sedla k počítači a rezervovala místa i na další koncert. Dvě místa, ale když se koncert blížil, zmínila jsem se před Danečkem, že zase s Julinkou půjdeme a on chtěl jít s námi. Na jednu stranu jsem se bála, že budu muset bavit dvě děti místo jednoho, na straně druhé mě první koncert nadchl tak, že jsem to chtěla dopřát i Danečkovi (který v době našeho prvního koncertu byl s tatínkem v pizzerii, kde byl také úžasný dětský koutek a navíc si tam objednal jahodový „džus“, který by přese mě neprošel :-D). Takže jsem dorezervovala třetí místo a Danečkovi koupila oblekové kalhoty ke košili s motýlkem, které vlastnil už od Vánoc. Líbíla se mi i kombinace koncertu a restaurace, ale Daneček ještě potřebuje odpolední spánek, takže jsem místo oběda zamluvila restauraci – Café Amandine (poslední dobou mám slabost pro vše, co jen trochu zavání Francií :-)) na pozdní snídani před koncertem.
Restaurace nejdřív děti trochu zklamala, protože očekávaly dětský koutek, který jsem já vůbec neřešila (a v restauraci nebyl), ale objednala jsem jim každému skořicovou ovesnou kaši a košík minipečiva (croissant, rozinkový šnek a čokoládová rolka), takže po překonání čekání na jídlo (kdy jsem je zaměstnávala plánkem metra, což byla nějakým nedopatřením jediná použitelná věc v mé kabelce) byly naprosto spokojené. Já si objednala kávu a tuto příležitost využila k ochutnání vejce Benedikt (co se mě týče, příliš povyku pro zbytečně moc kalorií). V klidu jsme se najedli a i tak jsme měli do koncertu ještě čas, takže jsme do Rudolfina došli procházkou po Náplavce.

                                 
                                 

Téma našeho druhého koncertu bylo Hudba a domov. Danečka jsem musela bavit jako napoprvé Julinku, o Julince jsem většinu času nevěděla. Až čtvrt hodiny před koncem potřebovala na záchod, což Daneček, který po 10 minutách chtěl jít pryč, kupodivu neuvítal, protože „to nechtěl zmeškat“. A na konci se mi vrhla Julinka do náruče, že mě má moc ráda a děkuje a já si uvědomila, že vlastně celou dobu soustředěně sledovala koncert a já se jí vůbec nemusela věnovat.

              

Na příští sezónu už máme všichni koupené předplatné – a nemůžeme se dočkat, až začne :-)
http://www.pkf.cz/koncertyprodetivrudolfinu/