Poděbrady

Poděbrady jsem znala jako město, kterým jsme projížděli z Hradce Králové (mého rodného města a města, kde jsem strávila dosud většinu svého života) do Prahy, věděla jsem, že je to lázeňské město, ale nikdy jsem neměla pocit, že by to bylo město, které by stálo za bližší poznání. Názor na ně jsem změnila letos v létě. Přemýšlela jsem, co podniknout s dětmi, abychom měli nějaké zpestření a napadlo mě, že bychom si mohli udělat výlet vlakem. Samozřejmě ne výlet ve stylu někam dojedeme a tam nastoupíme do vlaku, který nás odveze zase zpátky, ale aby bylo i něco „mezi“. A napadlo mě, že bychom si mohli zajet právě do Poděbrad. Vlakem to máme necelou hodinku (pokud jedeme rychlíkem), což mi přišlo jako doba, za kterou by si Julinka mohla jízdu vláčkem užít a Daneček vydržel na místě. V Poděbradech jsem se chystala zamířit k zámku, tam si s dětmi někde v parku roztáhnout deku, dát si něco k jídlu, nechat je proběhnout... no a pak asi zamířit zase domů.

Nakonec to dopadlo úplně jinak. Jednak jsem zjistila, že poděbradské nádraží je úplně jinde, než kde jsem si původně myslela, jednak jsme hned před nádražím vešli do obrovského nádherného parku plného fontán, ze kterého mi doslova spadla brada. Děti se nadšeně rozběhly k nejbližší kašně, která je nesmírně zaujala a u které jsme setrvali asi 10 minut, poněvadž v ní plavala moucha :-)

Jelikož se blížilo poledne, vyrazili jsme nejdříve přes celý park „ulovit“ něco k jídlu. Dle původního plánu jsem sháněla pizzu a tu jsme také koupili v moc příjemné pizzerii na náměstí. Pizzu jsme si v krabici odnesli do parku a udělali si piknik na dece. Což je s mými dětmi (i když nevím, jestli jsou zrovna v tomhle ohledu výjimečné a neplatí to pro většinu dětí) rozhodně lepší nápad, než sednout si s nimi do restaurace. Jakkoliv miluji posezení v pěkné restauraci (a ta na poděbradském náměstí opravdu pěkná byla), s našimi dětmi je návštěva restaurace o nervy. Takže pokud se s nimi chceme někde najíst, vybíráme restauraci v první řadě podle toho, jaké tam mají zázemí pro děti (hřiště je ideální :-)) a čas v restauraci strávený se snažíme omezit na nejkratší možnou dobu.

Piknik - pizza se zeleninou (lilek, cuketa, paprika a kukuřice). Byla výborná!

Byla jsem trochu nejistá, jestli někomu naše deka nebude vadit, protože nikdo jiný se na trávě nepohyboval a lidi z okolních laviček na nás koukali poněkud odměřeně, ale pak jsem si řekla, že kdyby to bylo zakázané, tak by to tam snad napsali a neřešila jsem to. A s postupem času kolem nás dek a lidí rozvalených na trávě přibylo. Děti si pochutnaly, byly spokojené, že jedí v parku a ani neměly moc potřebu se rozbíhat pryč. Po jídle jsem vytasila bublifuk, z čehož byly děti nadšené ještě víc a vydržely za bublinami lítat – no určitě mnohem déle, než vydrží u většiny věcí :-)

Julinka mi sebrala bublifuk, že bude sama foukat a překvapila mě, že jí to opravdu šlo

Kousek od nás byla jakási strouha, kterou protékala voda a která evidentně místním dětem slouží jako brouzdaliště a jelikož bylo opravdu krásně a teplo, dětí tam lítalo čím dál víc. A ty moje samozřejmě projevily zájem se této aktivity zúčastnit také. Z čehož jsem úplně nadšená nebyla a doufala je vodit sem a tam za ruku, ale jen jsem se otočila, Julinka mi v davu dětí utekla pryč a Daneček měl v úmyslu zdrhnout mi opačným směrem. Takže jsem odchytila aspoň Danečka, Julinku, když se přiřítila zpátky poučila, že musí lítat jen mně na dohled a nechala je čvachtat. 

Ven jsem je dostala až po více než půl hodině a to pouze díky tomu, že jsem jim slíbila zmrzlinu. Pro tu jsme se vrátili zase na náměstí, kde jsme už kupovali pizzu, ale nejdříve jsme se šli ještě podívat za roh na řeku. Tam jsme měli štěstí, že jsme zrovna zastihli parník na zdymadle, ale jediný, koho to zaujalo, jsem byla já. Děti už byly docela unavené  a hlavně natěšené na zmrzlinu. Takže jsme koupili zmrzlinu (točenou banánovo-kakaovou), chvíli s ní poseděli na lavičce u zámku a pak se vydali na cestu zpátky na nádraží.

Většinu času jsem děti nechala běhat bosa. Podmínky k tomu byly ideální

Alespoň jedna fotka se mnou :-D 

"Ho-ub" (holub) - ve skutečnosti sýkorka :-)

Těšila jsem se, že si budu ve vlaku číst, protože děti celý den nespaly, takže jsem čekala, že odpadnou, ale usnul jen Daneček, a to pouze asi na 20 minut. Julinka tvrdila, že je strašně ospalá, ale „spala“ jen asi půl minuty. Naštěstí i ona byla docela unavená, takže neměla ani potřebu zlobit a i cesta domů proběhla v klidu a pohodě.

Po celém dni stráveném venku s dětmi bez chvilky času na oddych jsem byla samozřejmě unavená, ale výlet to byl opravdu báječný. Nepochybuji o tom, že se do Poděbrad během léta ještě vrátíme - vlastně se už teď těším, až zase vyrazíme :-)