Ahoj po půl roce – nebo tak nějak
:-) Co je u nás nového? Už nejsem máma na plný úvazek –
Daneček nastoupil do školky a já do práce.
Když se
blížily Danečkovy třetí narozeniny, rostly moje obavy, jak si po
rodičovské najdu práci. Naštěstí a k mému velkému překvapení,
se ukázaly být naprosto bezpředmětné – nikdy v minulosti pro
mě nebylo hledání práce tak snadné. Ne, že by snad
zaměstnavatelé začali oceňovat zkušenosti a dovednosti, kterými
nás děti a mateřství obohatí (a že jich je :-D), ale evidentně
je teď období, kdy poptávka po zaměstnancích převyšuje
nabídku, takže se s otevřenou náručí berou i matky školkových
dětí (takže pokud i vás čeká hledání práce po RD, hlavu
vzhůru a přehodnoťte - a navyšte - své požadavky :-)). Bohužel jsem ale nezaregistrovala poptávku po zaměstnancích na zkrácený úvazek, který jsem si původně plánovala. Přeci jen se školkovými dětmi je 8 hodin v práci plus cesta docela dost. Také jsem plánovala nástup v lednu, protože Daneček oslavil narozeniny na konci listopadu a ten den i nastoupil do školky a já doufala, že v prosinci udělám: generální úklid bytu, v klidu připravím všechno na Vánoce a trochu si oddychnu. Jen si to představte – ráno vypravíte a odvedete děti do školky a až do tří odpoledne máte volno. Labůžo... Jasně, že ne úplně volno, ale i v případě, že ten čas nestrávím s knížkou na kanapi, ale péčí o domácnst, mi to po letech s dětmi nepřetržite v patách a nepřetržitě trousícími nepořádek a dožadujících se mé pozornosti, přijde jako relax. Zejména pokud by se jednalo o celý měsíc, protože to bych se možná dopracovala i k té knížce a kanapi...
Místo toho jsem dostala (a přijala) nabídku práce, která se neodmítá, a to i přesto, že: je na plný úvazek, s nástupem v prosinci, vzdálená přes půl města a s pětidenní služební cestou do Rakouska v půlce prosince. Tedy upřímně – z té služebky jsem byla naprosto nadšená, ale byla bych ještě nadšenější, kdyby byla naplánovaná třeba na leden. Takhle jsem místo oddychu letěla z rodičovské rovnou do práce a místo klidného adventu byla ráda za cokoliv, co se mi podařilo stihnout. A to nemluvím o mém muži, kterému se souběžně s mým odjezdem na služebku rozjela angína a zánět spojivek - čímž mu opět a veřejně děkuji a vzdávám hold, že to zvládl a dokonce hrdinsky odmítal mé nabídky, že se předčasně vrátím domů. Obdivuji ho o to víc, že jsem sama angínu v posledních letech několikrát prodělala, takže si dovedu velice reálně představit, jak mu bylo.
Teď jsem tedy v tom klasickém kolotoči zaměstnané matky, kdy ráno letím do práce ve snaze dorazit tam co nejdřív, abych mohla odpoledne co nejdříve zase vyběhnout pro děti do školky. Čtyřicetiminutová cesta mi v tom moc nepomáhá. Naopak mám velké štěstí, že můj muž chodí do práce na devátou, takže může děti vodit do školky a hezky se tak vystřídáme. Vlastně mám vůbec štěstí, že k tomu mám parťáka, protože situaci, kdy bych děti musela do školky vodit i je vyzvedávat a sama obstarávat veškerou další péči kolem nich, si představit neumím. Takhle fungovala moje maminka a obzvlášť teď nechápu, jak to mohla zvládnout. Klobouk dolů jí i dalším svobodným maminám. Další moje klika spočívá v tom, že Danečka strčili do třídy k Julince, která je naprosto vzorová starší sestřička takže se jeho nástup a pobyt ve školce obešly bez jakýchkoliv scén a pláče a od začátku to zvládá naprosto bez problémů. Velké díky Julince a potlesk pro Danečka, který oslnil i paní učitelky tím, jak tam krásně zapadl. A když to tak zpětně hodnotím, celé to vlastně tak nějak zapadlo jako dílky puzzlíků...
Ale i tak – návratu do práce ve spojení s péčí o děti jsem se opravdu děsila a ano, je to přesně tak náročné a vyčerpávající, jak jsem si to představovala. Na druhou stranu já jsem typ člověka, který svou profesi potřebuje a současná situace je pro mě zvládnutelnější a víc naplňující než být jen s dětmi. Sice mám pocit, že jsem pořád v jednom kole a nic nestíhám, ale nějak mi to dává pocit uspokojení a sebedůvěry, které jsem předtím neměla. Jak práce samotná, tak to, že to celkově zvládám. Doma mi poslední dobou (asi tak 2 roky) přišlo, že nezvládám vůbec nic a za to, co jsem zvládala, jsem si žádné body nepřiznávala. A co je obrovské pozitivum této změny - mít zase příjem a ne rodičák. Nevím, jak vy, ale já ten nedostatek peněz hodně pociťovala. Hlady jsme samozřejmě netrpěli a vím, že spousta lidí je na tom i o dost hůř, ale prostě jsme se v některých ohledech museli uskrovnit víc než jsem byla zvyklá a než mi bylo příjemné a zpětně si uvědomuji, že u nás právě kvůli penězům vládlo často napětí. Samozřejmě, že ani teď nenakupuji v Pařížské a i vtěch běžných výdajích se omezuji – jako většina z nás, ale můžu si bez výčitek dovolit spoustu věcí, které by v době rodičovské byly vyloučené nebo na úkor něčeho jiného. Příkladem je koncert pro děti v Rudolfinu, o kterém se plánuji rozepsat příště. Snad dřív než za půl roku :-)
